Kdo si vzal Empress Joséphine?

Joséphine Bonaparte (French: [ʒozefin bɔnapaʁt], born Marie Josèphe Rose Tascher de La Pagerie; 23 June 1763 – 29 May 1814) was the first wife of Emperor Napoleon I and as such Empress of the French from 18 May 1804 until their marriage was annulled on 10 January 1810. As Napoleon's consort, she was also Queen of Italy from 26 May 1805 until the 1810 annulment. She is widely known as Joséphine de Beauharnais (French: [ʒozefin də boaʁnɛ]) or Empress Joséphine.

Joséphine's marriage to Napoleon was her second. Her first husband, Alexandre de Beauharnais, was guillotined during the Reign of Terror, and she was imprisoned in the Carmes prison until five days after his execution. Through her children by Beauharnais, she was the grandmother of Emperor Napoleon III of France and Empress Amélie of Brazil. Members of the current royal families of Sweden, Denmark, Belgium, and Norway and the grand ducal family of Luxembourg also descend from her. Because she did not bear Napoleon any children, he had their marriage annulled and married Marie Louise of Austria. Joséphine was the recipient of numerous love letters written by Napoleon, many of which still exist.

A patron of art, Joséphine worked closely with sculptors, painters and interior decorators to establish a unique Consular and empire style at the Château de Malmaison. She became one of the leading collectors of different forms of art of her time, such as sculpture and painting. The Château de Malmaison was noted for its rose garden, which she supervised closely.

Alexandre François Marie de Beauharnais, vikomt de Beauharnais (28. května 1760, Fort-de-France, ostrov Martinique – 23. července 1794, Paříž, popraven) byl francouzský voják a politik, krátce předseda Národního shromáždění. Byl prvním manželem Joséphiny, pozdější císařovny Francouzů a manželky Napoleona I.

Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Během Velké francouzské revoluce udělal závratnou kariéru: ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý byl i jeho pád; závěr života strávil ve vyhnanství. Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů. Dokázal národ vybičovat k nesmírnému úsilí, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Jen francouzských občanů během napoleonských válek zahynulo více než milion.

Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech odcestoval do Francie, kde se jako stipendista vzdělával na vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a v hodnosti podporučíka vstoupil do armády. Jako dělostřelecký důstojník se roku 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon, díky čemuž byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 úspěšně potlačil roajalistické povstání v pařížských ulicích a stal se divizním generálem. Následujícího roku byl direktoriem vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti a řadou vítězství přinutil Rakousko požádat o mír.

V roce 1799, po nepříliš vydařeném tažení do Egypta, se Napoleon zapojil do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci. To jej vyneslo do pozice vůdčího ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po krachu tažení do Ruska vojsky VI. koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce uprchl, vrátil se do Francie a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství přetrvalo cca 100 dní. Napoleonova vláda skončila porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po necelých šesti letech pobytu ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Alexandr Suvorov dohromady, a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a francouzské právo na něj dodnes navazuje.