Kdo si vzal Marie Anna Bavorská (1574–1616)?

Marie Anna Bavorská (německy: Maria Anna von Bayern ; 18. prosince 1574, Mnichov – 8. března 1616, Štýrský Hradec) byla bavorská princezna pocházející z rodu Wittelsbachů. Sňatkem s Ferdinandem II. štýrská vévodkyně.

Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský, resp. vladař Vnitřních Rakous.

Ač osobně nepříliš politicky schopný, sehrál tento hluboce, až fanaticky věřící katolický panovník významnou roli ve střední Evropě raného novověku: povedlo se mu definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí, zlomit stavovské monarchie v těchto zemích a položit základy absolutismu v habsburské říši. Stalo se tak především díky vítězství jeho sil nad povstalými českými stavy v první fázi třicetileté války, po čemž následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, jakož i masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu byly tak způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními vážně podkopána jeho suverenita i soudržnost korunních zemí; česká kultura byla zatlačena do druhořadého postavení. Proto je Ferdinand v českých dějinách tradičně chápán v silně negativním světle a jeho vláda jako počátek „Temna“.

Podobně nekompromisní rekatolizačně-centralistické postupy se snažil uplatnit i v části Uher pod habsburskou vládou a především v Říši, kde ovšem narazil na tuhý odpor a dokázal podstatně méně, než chtěl. Rozdrcení a potrestání Rýnské Falce vyvolalo druhou fázi třicetileté války, tzv. dánskou válku, již sice císař díky talentovanému vojevůdci Valdštejnovi dokázal vyhrát, ovšem naprosto nereálné a provokativní požadavky jím následně (1629) vydaného tzv. restitučního ediktu tolik pobouřily protestantskou část Říše, že si zavolala na pomoc Švédsko, k němuž se o pět let později přidala i tradičně protihabsburská Francie. Uprostřed zmatků a útrap války u jejíhož počátku stál, Ferdinand II. zemřel, když předtím zajistil uherský, český a říšský trůn pro svého syna. Zanechal Svatou říši římskou v těžce rozháraném stavu, zdevastovanou, s ještě oslabenější autoritou císaře a již bez naděje na nějaké opětné sjednocení pod jednou vírou. Ve svých „dědičných zemích“ však dosáhl toho, o čem jeho předchůdci od roku 1526 mohli jen snít.