Kdo si vzal Marie Louise, Duchess of Parma?

Marie Louise (Maria Ludovica Leopoldina Franziska Theresia Josepha Lucia; 12 December 1791 – 17 December 1847) was Duchess of Parma from 11 April 1814 until her death in 1847. She was Napoleon's second wife and as such Empress of the French and Queen of Italy from their marriage on 2 April 1810 until his abdication on 6 April 1814.

As the eldest child of Francis II, Holy Roman Emperor and Emperor of Austria, and his second wife, Maria Theresa of Naples and Sicily, Marie Louise grew up during a period marked by ongoing and unceasing conflict between Austria and revolutionary France. A series of military defeats at the hands of Napoleon Bonaparte had inflicted a heavy human toll on Austria and led Francis to dissolve the Holy Roman Empire. The end of the War of the Fifth Coalition resulted in the marriage of Napoleon and Marie Louise in 1810, which ushered in a brief period of peace and friendship between Austria and the French Empire, much like prior alliances between the Austrian and French Royal family. Marie Louise agreed to the marriage despite being raised to despise France. She bore Napoleon a son, styled the King of Rome at birth, who briefly succeeded him as Napoleon II. Marie Louise's son was later titled Duke of Reichstadt.

Napoleon's fortunes changed dramatically in 1812 after his failed invasion of Russia. The European powers, including Austria, resumed hostilities towards France in the War of the Sixth Coalition, which ended with the abdication of Napoleon and his exile to Elba. The 1814 Treaty of Fontainebleau gave the Duchies of Parma, Piacenza and Guastalla to Marie Louise, who ruled the duchies until her death.

Marie Louise married morganatically twice after Napoleon's death in 1821. Her second husband was Count Adam Albert von Neipperg (married 1821), an equerry she met in 1814. She and Neipperg had three children: Albertine, William Albert, and Mathilde. Neipperg died in 1829. Marie Louise married Count Charles-René de Bombelles, her chamberlain, in 1834. She died in Parma in 1847.

Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Během Velké francouzské revoluce udělal závratnou kariéru: ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý byl i jeho pád; závěr života strávil ve vyhnanství. Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů. Dokázal národ vybičovat k nesmírnému úsilí, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Jen francouzských občanů během napoleonských válek zahynulo více než milion.

Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech odcestoval do Francie, kde se jako stipendista vzdělával na vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a v hodnosti podporučíka vstoupil do armády. Jako dělostřelecký důstojník se roku 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon, díky čemuž byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 úspěšně potlačil roajalistické povstání v pařížských ulicích a stal se divizním generálem. Následujícího roku byl direktoriem vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti a řadou vítězství přinutil Rakousko požádat o mír.

V roce 1799, po nepříliš vydařeném tažení do Egypta, se Napoleon zapojil do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci. To jej vyneslo do pozice vůdčího ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po krachu tažení do Ruska vojsky VI. koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce uprchl, vrátil se do Francie a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství přetrvalo cca 100 dní. Napoleonova vláda skončila porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po necelých šesti letech pobytu ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Alexandr Suvorov dohromady, a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a francouzské právo na něj dodnes navazuje.

Adam Albert hrabě z Neippergu (německy Adam Albert Graf von Neipperg, 8. dubna 1775, Vídeň – 22. února 1829, Parma) byl rakouský šlechtic, generál a státník.

Charles-René de Bombelles (* 6. listopad 1785 Versailles; † 30. květen 1856 Versailles) byl francouzský hrabě, voják rakouské armády a diplomat francouzského krále Ludvíka Filipa, třetí manžel francouzské excísařovny Marie Luisy Habsburské.