Kdo si vzal Osburga?

Osburh nebo také Osburga († před 856) byla první manželka krále Wessexu Æthelwulfa a matka Alfréda Velikého. Alfrédův životopisec Asser ji popisuje jako „tu nejzbožnější ženu, urozenou svou povahou i rodem“.

O existenci Osburgy víme jen z Asserova Života krále Alfreda. Její smrt není zaznamenána ani v Anglosaské kronice. Byla údajně dcerou Oslaca, komorníka krále Æthelwulfa, jenž byl na králově dvoře velmi vlivným mužem.

Byla matkou všech Æthelwulfových dětí, pěti synů Æthelstana, Æthelbalda, Æthelberhta, Æthelreda a Alfréda Velikého a dcery Æthelswith, manželky mercijského krále Burgreda. Zemřela zřejmě před rokem 856, kdy se Æthelwulf oženil s karolínskou princeznou Juditou.

Známá je z Asserova příběhu, kdy ukázala svým synům knihu saských písní a nabídla ji tomu, kdo si první zapamatuje obsah. Alfréd v tomto příběhu vyhrál.

Æthelwulf (staroanglická výslovnost: [ˈæðelwuɫf]; staroanglicky „Urozený vlk“, psaný též jako Ethelwulf; † 13. ledna 858) byl anglosaským králem Wessexu v letech 839 až 858. V roce 825 jeho otec, wessexský král Ecgberht porazil mercijského krále Beornwulfa a ukončil dlouhou mercijskou nadvládu nad anglosaskou Anglií jižně od řeky Humber. Král Ecgberht poslal Æthelwulfa s armádou do Kentu, odkud vyhnal podkrále dosazeného Mercijskými a sám byl otcem jmenován tamním podkrálem. Po roce 830 udržoval král Ecgberht dobré vztahy s Mercií a v této politice pokračoval Æthelwulf, když se roku 839 stal králem Wessexu, prvním synem od roku 641, který nastoupil po svém otci jako západosaský král.

Za Æthelwulfovy vlády nebyli vikingové pro Wessex velkou hrozbou. V roce 843 byl sice poražen v bitvě proti vikingům u Carhamptonu v současném hrabství Somerset, ale velkého vítězství dosáhl v bitvě u Aclea v současném hrabství Surrey v roce 851. V roce 853 se připojil k úspěšné mercijské výpravě do Walesu s cílem obnovit tam tradiční mercijskou hegemonii. Téhož roku se jeho dcera Æthelswith provdala za mercijského krále Burgreda. V roce 855 se král Æthelwulf vydal na pouť do Říma. V rámci přípravy na pouť realizoval tzv. „decimaci“, při níž daroval desetinu svého osobního majetku svým poddaným. Svého nejstaršího žijícího syna Æthelbalda jmenoval králem Wessexu ve své nepřítomnosti, a svého dalšího syna Æthelberhta podkrálem Kentu a jihovýchodu Anglie. Král Æthelwulf strávil v Římě rok a na zpáteční cestě se oženil s třináctiletou Juditou, dcerou západofranckého krále Karla Holého.

Když se král Æthelwulf vrátil do Anglie, jeho syn Æthelbald se odmítl vzdát západosaského trůnu a Æthelwulf souhlasil s rozdělením království, když se spokojil s východem a ponechal západ v Æthelbaldových rukou. Po Æthelwulfově smrti v roce 858 zůstal Wessex Æthelbaldovi a Kent Æthelberhtovi, ale Æthelbaldova smrt jen o dva roky později vedla ke znovusjednocení království. Ve 20. století byla Æthelwulfova pověst mezi historiky špatná, neboť byl považován za příliš zbožného a nepraktického a jeho pouť do Říma byla považována za útěk od jeho povinností. Historici v 21. století ho vidí zcela jinak, totiž jako krále, který upevnil a rozšířil moc své dynastie, vzbuzoval respekt na evropském kontinentu a vypořádal se s útoky vikingů účinněji než většina jeho současníků. Je považován za jednoho z nejúspěšnějších západosaských králů, který položil základy k pozdějšímu úspěchu svého syna Alfréda Velikého.