Kdo si vzal Poppaea Sabina?

Poppaea Sabina (30 AD – 65 AD), also known as Ollia, was a Roman empress as the second wife of the emperor Nero. She had also been wife to the future emperor Otho. The historians of antiquity describe her as a beautiful woman who used intrigues to become empress.

The large Villa Poppaea at Oplontis near Pompeii bears her name because of the archaeological finds there. It has been largely excavated and can be visited today.

Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbus; 15. prosince 37 Antium – 9. června 68 poblíž Říma) byl římský císař pocházející z julsko-klaudijské dynastie vládnoucí od 13. října 54 až do okamžiku své smrti. Nero byl synem Gnaea Domitia Ahenobarba a jeho manželky Agrippiny mladší. Trůnu se ujal po smrti svého adoptivního otce Claudia, který ho učinil svým nástupcem – prostřednictvím adopce.

V průběhu jeho panování byla soustředěna pozornost na diplomacii, obchod a kulturní rozvoj. Správu říše ponechal nejprve na bedrech svých rádců, později se sám chopil řízení státu. Nakloněn umění, dal zbudovat četná divadla a podporoval konání různých her a uměleckých soutěží. Zahraničně-politicky nedošlo ke zvětšení velikosti říše dobytím nového území, avšak proběhlo několik nebezpečných konfliktů a vzpour. Krutost římských úředníků v Británii podnítila v roce 60 tamní kmeny k odboji, do jehož čela se postavila královna Boudicca. Mezi léty 58 a 63 muselo být vynaloženo nezměrné úsilí k zachování římské vážnosti při válce s parthskou říši. V Judeji propuklo v roce 66 rozsáhlé povstání vyvolané nespokojeností Židů s útlakem Římany.

Neronova vláda je často spojována s tyranií a extravagancí, jelikož je znám nařízením mnoha poprav či sebevražd. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou vlastní matky Agrippiny, manželky Octavie, adoptivního bratra Britannika a vychovatele Senecy. Příslušníky urozených vrstev římské společnosti pohoršoval a zahanboval svým veřejným vystupováním v divadlech. V souvislosti s tím o něm panuje všeobecně rozšířené, třebaže nejspíše nepravdivé mínění, že zpíval a hrál na kitharu při velkém požáru Říma, který se udál v roce 64. Vinu za tuto pohromu přičítal křesťanům, vůči nimž rozpoutal jedno z prvních pronásledování. Sílící nepřátelství k němu vyústilo v rozsáhlé Pisonovo spiknutí, potlačené v roce 65. Když se proti němu po třech letech vzbouřili místodržitelé několika provincií a pretoriánská garda mu vypověděla poslušnost, ukončil Nero svůj život sebevraždou.

Všechny tyto skutečnosti jsou popisovány v hlavních dochovaných literárních zdrojích, dílech historiků Tacita, Suetonia a Cassia Diona. Jen málo antických autorů, jako třeba Lucanus nebo Seneca, líčí Nerona v poněkud příznivějším světle. Navzdory tomu ho některé z pramenů, včetně těch, jež jsou uvedeny výše, vystihují jako císaře požívajícího popularity prostého lidu, obzvláště v Řecku a ve východních provinciích. Jeho hodnocení se v současnosti stává problematickým, neboť určití moderní historikové zpochybňují věrohodnost antických pramenů pojednávajících o jeho tyranských činech.